neděle 29. září 2013

Day by day


I had a whole not so elegant post written about how crappy and hard my summer was and how I´ve made it through stronger. And then i deleted it. Because you really don´t need to read all the details of something what is over and i already find my way through. But some of the thoughts i put together lately might be worth to be written down. So here we go: 


Sound of the rain on my windowpane as I fall asleep in early hours of the morning. In couple of hours I will wake up to a brand new day, to a day I never lived before. It is such a blessing being able to sleep in on my days off. Whether I need to or not, it is always nice to wake up to a day that doesn’t start with the sound of an alarm clock. Interesting, I have no troubles to fall asleep before my days off…


Týdny, kdy mám příliš mnoho směn jsou jiné. Jsem vyčerpaná, nemůžu spát, zmítám se někde mezi melancholií a šílenstvím. Vůbec si nerozumím, nevyznám se v sobě ani za mák. Kolikrát to ve mně zoufale křičí o pomoc, ale navenek nehnu ani brvou. Zátarasy, objížďky, slepá ulice, kompletně rozkopaná křižovatka životních cest...

You don’t know what you’re going to see until you see it. You don’t know where you’re going until you get there. That’s life.

Věci se dějí, koloběh života se točí. Někdy rychle a zběsile (je libo 1,2 nebo 3?), jindy se vleče rychlostí smutečního průvodu, minuty se dají krájet a celý svět jakoby se zastavil. Kdo jsem? Co tady dělám? Kam jdu? Kolik lidí opravdu ví, kam jdou? Kdo nikdy nepochyboval, že to, co dělá, je to co vždycky dělat chtěl? Kdo jde v životě za tím, za čím vždycky jít chtěl? Kdo ví jistě, že nešplhá po žebříku, který není opřený o špatnou zeď? Protože podle mapy jsme častokrát támhle na tom kopci.

The tricky thing has been in trying to figure out which are my dreams and which are the ones the world tries to tell me are mine.

Bosýma nohama ohmatávám žebra studenému topení, ležím na koberci, oknem koukám na nebe a doufám, že na obloze zahlédnu aspoň jeden z těch mnoha záblesků noci, při kterých si člověk může tajně něco přát.
It’s weird, day by day, nothing seems to change. But all of the sudden, everything is different.
i já se měním, i když si myslím, že jsem stejná.

Don’t make a set idea of who you are – your identity changes as you grow. Be open to that change. Do what you want, what feels right to you – not what others are telling you to do. And don’t take life too seriously! 

OK, maybe I take life too seriously and think too much, but how can I shut off all the thoughts in my freaking crazy mind when I cannot sleep? Trust me, one need to know WHEN exactly all will be better!

Člověk se chová z poloviny podle toho, co zažil a z poloviny podle toho, co četl. (Anton Myrer, Poslední kabriolet) Asi bych měla začít číst jiné knihy…  

But if all I have to change is everything I am, it might just not be worth it.




sobota 31. srpna 2013

Deníky a washi pásky

Tak konečně. A jako vždycky, na poslední chvíli. Pořád jsem chtěla vymyslet něco super originál, ale nakonec jsem vzala za vděk tím, co mám. :)

Na blogu u Iri Novak běží (no vlastně už jen dneska) kreativní soutěž o washi pásky. A protože tyhle lepící papírové pásky nejsou nejlevnější, tak proč si o ně nezasoutěžit.




Jedna z věcí, na které je používám, jsou různé kartičky, obálky  a přáníčka.

Další mojí kreativní vášní jsou deníky. Zatím jsem prodala po nátlaku jen jeden, k těm ostatním mám citový vztah. Ale náhodou, do jednoho jsem dokonce začala i psát. :)
Kromě washi pásek se hodí veškeré zbytky barevných kartonů, scrapbook papírů, staré poštovní známky, noviny, knížky, halda časopisů... No zkrátka celá ta hromada nasyslených věcí, které by se ještě daly použít. A kupodivu dají! :)



neděle 4. srpna 2013

Some people feel the rain...

Před denní směnou toho jako obvykle moc nenaspím. Je třicet tři minut po půlnoci, oči se ne a ne zavřít, v hlavě víří obrazy a myšlenky. Takhle je to vždycky, když mám pár dní volno, čtu, píšu, tvořím, sleduju filmy a pak ten kolotoč myšlenek a nápadů neumím jen tak na povel vypnout jen proto, že musím zítra do práce. Venku prší, bubnování do parapetu, do skel. Melody of the falling rain.

Je noc. Svobodomyslná, hýčkající, přemýšlivá, uklidňující. Všechno se zdá být paradoxně jasnější a jednodušší, mysl je pročištěnější a neruší ji přespočet podnětů. I zvuky vnímáme jinak. Krajina noci je tak křehká a intimní, jak jen ve čtvrt na dvě v noci, s kapkami deště, může být… After all, it is rain that grows flowers.

Chodníky i silnice jsou zčernalé, voní hlínou a deštěm a já vdechuju okamžik, přítomnost, pomíjivost, přemýšlím o křižovatkách života. I like the smell of the rain. Budou dvě hodiny, ve 4:30 vstávám do práce, domů dorazím v 8 večer. Někdy svou práci vážně nesnáším. A nebo možná jen ten neúprosný chronos.

Sotva jsem zavřela oči, zvoní budík. V nestydatě morbidní ranní hodinu vycházím z domu. Kráčím rozmočeným městem a přaskakuju kaluže a žížaly. Raindrops on my eyelashes, cause who needs umbrella, right? V koutcích očí nevyspání, nefunguju ani z poloviny tak, jak bych měla. Mechanicky kupuju lístek, dřímám v autobuse, jdu cestičkami, které znám nazpaměť, odemykám. Ještě jednou se nadechnu deště, který je cítit ve vzduchu. Kdo ví, jak dlouho zase nezaprší… I might be crazy, but you know, some people feel the rain, others just get wet.

found here
found here

Meet me in the pouring rain.

neděle 7. července 2013

Tak to piš napůl

Jak už to tak bývá, občas člověk potřebuje cizí nezávislý pohled, jednu samozřejmou větu a najednou věci dávají smysl. Postěžovala jsem si Peťce, že můj blog šel do kytek, protože se prostě nemůžu rozhodnout mezi češtinou a angličtinou. Because, you know, it´s not that easy. Některé věci mě napadají rovnou v angličtině a někdy bych zas ráda psala česky, protože sometimes i am not able to find the right words. A jaké se mi dostalo odpovědi? "Tak to piš napůl."

Proč mě to nenapadlo dřív? Těžko říct. 

Občas se tu objeví text anglický, jindy český a občas se to bude míchat přesně tak, jak se mi to často míchá v hlavě. Ne že bych nebyla normální, i když, kdo ví, že? Ale jak tak střídavě čtu knížky a blogy tu česky a tu anglicky, napadají mě myšlenky střídavě v obou jazycích a vzájemně se proplétají. A překládat tam nebo zpět je sisyfovská práce, only using substitutes

Po několika letních brigádách v Americe se ani za nic nemůžu zbavit rozpolcenosti. Jazykové, životní, tvořivé. V jednu chvíli sním o životě tam, pak jsem zas ráda, že žiju tady. V jeden moment mě uchvátí knížka v angličtině a nemůžu se nabažit nepřeložitelných jazykových hříček a za dva dny poté narazím na geniální český text, který by v angličtině ztratil veškeré kouzlo i význam.

Většinu času jsem zkrátka někde mezi, inbetween. Hlavou tam, where are my friends and memories, where i sometimes so badly wish to live. A nohama momentálně tady. U směšně nízké výplaty, každodenních starostí, s rozkopaným bytem, co potřebuje buď finanční injekci a nebo zázrak, abych se do ně vůbec mohla na jaře nastěhovat. Někde na rozcestí, kterému chybí ukazatele. No idea who am I or what I want to do or where I want to go... But do I need to know? Nestačí prostě jenom žít jeden den a pak další? Musím vědět, kam jdu? Nestačí prostě jen to, že jdu? 

Sometimes I enjoy perfectly ordinary days, jindy svůj dokonale obyčejný život nesnáším. Sometimes i wish i can just sleep my days through, jindy zas zoufale toužím, aby den měl 48 hodin, protože jsem nic nestihla. 

Není to dokonalý svět, ono "mezi". But imperfect is real, imperfect is beautiful. I don´t want perfect. I want real.

 Let´s meet in the inbetween.


foud here